Jedeme na sever.....

(kliknutí na obrázok sa otvorí väčší v novom okne)

        Oznámila jsem své matce, že jedu do Finska s Jitkou. Chvíli na mne máma beze slov hleděla a pak si šla pro autoatlas Evropy. Postavila se k problému zcela konstruktivně. Bohužel seznámila s mým úmyslem všechny naše známé a ti to pojali také zcela  konstruktivně a nakonec to podle bagáže vypadalo, že se vydávám ne jen nějakých 1600 km, ale snad na expedici na Sibiř, Aljašku, Antarktidu či jejich přilehlé okolí. Jitka na tom byla podobně. Vybavena teplým oděvem, hřejivými přikrývkami, sněhovými řetězy – neboť zcela jistě tam kam jedeme bude vše zavaleno kupy a kupy sněhu. Podezřívala jsem svou matku, že má v úmyslu naši cestovní výbavu doplnit ještě pytlíkem písku s lopatkou. Brácha to korunoval přinesením aktuální meteorologické mapy, kde z oblačnosti nad inkriminovanou oblastí naší cesty se dalo usuzovat přinejmenším na metry sněhu. 

        Cesta na sever byla bujará a plna šťastného očekávání, neboť si Jitka jela pro malou barzojí holčičku výměnou za svého postpubertálního psího kluka. A tak vybaveny vším možným i nemožným  jsme se vydaly na cestu přes Polsko a Litvu do lotyšské Rigy, kde nás měla psí holčička očekávat, neboť Minna Sarinnen (finka) byla natolik vstřícná, že nám ušetřila kus cesty po souši i moři.

        Až do Waršawy to šlo. Dobrá cesta, celkem slušný provoz a entuziasmus nás udržoval v dobré náladě. Konec srandy nastal někde mezi Waršawou a hraničním přechodem do Litvy, kdy jsem místy měla pocit, že jsme zcela jistě sjely z cesty a pohybujeme se v polích. Ne že by komunikace měla prašný povrch či byla nezpevněná, ale její stav napovídal, že údržba silnic se tomuto tahu na sever záměrně vyhýbá posledních sto let. Vzhledem k tomu, že stejným směrem jako my a i v protisměru stále jely jiná auta a že jsme se pohybovaly na správnou světovou stranu jsme usoudily, že stále ještě jedeme správně a dobrá nálada se vrátila. Nevyvedla nás z ní ani taková maličkost jako bylo setkání s litevskými dopraváky (že prý jedeme rychle !) a zdřímnutí v autě na kraji cesty v polích. Bohužel jsem i tuto poslední skutečnost povyprávěla své mámě a tudíž jsem si pak vyslechla naprosto zdrcující kritiku našeho intelektu, že jsme střelené, když se záměrně vydáváme vstříc možnosti, že nás někdo přepadne. Jo, má pravdu, ale ráda bych viděla toho dobrodruha, který by dobrovolně vlezl do auta hlídaného dvěmi impozantními barzoji.

        Moře je krásné i koncem listopadu. Sněhová kalamita se nekonala, ba naopak nás celou dobu pobytu v Rize provázelo nádherné, byť větrné, slunečné počasí. Riga se nám nakonec líbila a spolkly jsme i cenu za hotelový pokoj, zvláště když jsme měly možnost poznat, kterak se jinak bydlí. Na naše zhýčkané středoevropské poměry to nebylo. Pod tímto dojmem, se nám pak 75 Eur za hotelové apartmá ani nezdálo tolik. A měly jsme i koberec na balkoně !

        Výměna psích dětí proběhla v přátelské atmosféře provázená nadšenými našimi výkřiky, jak je malá Mínna sladká a nadšením Finky, jak je chlapeček veliký. že obsahem nadšení Finky byla hlavně velikost štěněte jsme jen hádaly, neboť jsme mohly komunikovat jen rukama-nohama. Ani němčina, ani angličtina a ani Jitčina ruština nepomohla – Finka komunikovala jen a jen ve svém rodném jazyce. Což v konečném důsledku bylo jedno, neboť jsme si skvěle rozuměly i beze slov.

        V Rize jsme i navštívili mezinárodní výstavu a když jsem shlédla severské psy, tak jsem pochopila nadšení nové majitelky klučíka nad jeho velikostí – severští barzojové jsou drobní, jemní a chlupatí. S chlupatostí si náš chov s jejich nezadá, ale námi přivezený pejsek ve věku adolescenta byl větší, než největší dospělý vystavovaný barzoj. Zaujal na první pohled. A protože jsem srdcem stále i u pudlíků, nelenila jsem  a okoukla i severský chov pudlů. A konstatovala jsem – náš český chov se v ničem nemusí stydět, naši psi jsou srovnatelní s výkvětem Finska i pobaltských republik. Ale ta jejich srst ! Ať děláme co děláme, tak nikdy nemůžeme dohonit vliv chladnějšího klimatu na kondici srsti. Zvrhle jsem začala uvažovat o návštěvách našich pudlíků doma v chladničce. I barzojové byli neskutečně chlupatí. Což k již uvedenému chladnějšímu klimatu není žádný zázrak.

        Odjížděly jsme spokojené, nadšené malou Mínnou a přesvědčené, že se do přátelské Rigy zase vrátíme.

                                                                             Autor Petra Plisková + fota Jitka Šírová