Jedeme na sever.....
(kliknutí na obrázok sa otvorí väčší v novom okne)
Oznámila jsem své matce, že jedu do Finska s Jitkou. Chvíli na mne máma
beze slov hleděla a pak si šla pro autoatlas Evropy. Postavila se
k problému zcela konstruktivně. Bohužel seznámila s mým úmyslem všechny
naše známé a ti to pojali také zcela konstruktivně a nakonec to podle
bagáže vypadalo, že se vydávám ne jen nějakých 1600 km, ale snad na
expedici na Sibiř, Aljašku, Antarktidu či jejich přilehlé okolí. Jitka na
tom byla podobně. Vybavena teplým oděvem, hřejivými přikrývkami, sněhovými
řetězy – neboť zcela jistě tam kam jedeme bude vše zavaleno kupy a kupy
sněhu. Podezřívala jsem svou matku, že má v úmyslu naši cestovní výbavu
doplnit ještě pytlíkem písku s lopatkou. Brácha to korunoval přinesením
aktuální meteorologické mapy, kde z oblačnosti nad inkriminovanou oblastí
naší cesty se dalo usuzovat přinejmenším na metry sněhu.
Cesta na sever byla bujará a plna šťastného očekávání, neboť si Jitka jela
pro malou barzojí holčičku výměnou za svého postpubertálního psího kluka.
A tak vybaveny vším možným i nemožným jsme se vydaly na cestu přes Polsko
a Litvu do lotyšské Rigy, kde nás měla psí holčička očekávat, neboť Minna
Sarinnen (finka) byla natolik vstřícná, že nám ušetřila kus cesty po souši
i moři.
Až
do Waršawy to šlo. Dobrá cesta, celkem slušný provoz a entuziasmus nás
udržoval v dobré náladě. Konec srandy nastal někde mezi Waršawou a
hraničním přechodem do Litvy, kdy jsem místy měla pocit, že jsme zcela
jistě sjely z cesty a pohybujeme se v polích. Ne že by komunikace měla
prašný povrch či byla nezpevněná, ale její stav napovídal, že údržba
silnic se tomuto tahu na sever záměrně vyhýbá posledních sto let. Vzhledem
k tomu, že stejným směrem jako my a i v protisměru stále jely jiná auta a
že jsme se pohybovaly na správnou světovou stranu jsme usoudily, že stále
ještě jedeme správně a dobrá nálada se vrátila. Nevyvedla nás z ní ani
taková maličkost jako bylo setkání s litevskými dopraváky (že prý jedeme
rychle !) a zdřímnutí v autě na kraji cesty v polích. Bohužel jsem i tuto
poslední skutečnost povyprávěla své mámě a tudíž jsem si pak vyslechla
naprosto zdrcující kritiku našeho intelektu, že jsme střelené, když se
záměrně vydáváme vstříc možnosti, že nás někdo přepadne. Jo, má pravdu, ale
ráda bych viděla toho dobrodruha, který by dobrovolně vlezl do auta
hlídaného dvěmi impozantními barzoji.
Moře je krásné i koncem listopadu. Sněhová kalamita se nekonala, ba naopak
nás celou dobu pobytu v Rize provázelo nádherné, byť větrné, slunečné
počasí. Riga se nám nakonec líbila a spolkly jsme i cenu za hotelový
pokoj, zvláště když jsme měly možnost poznat, kterak se jinak bydlí. Na
naše zhýčkané středoevropské poměry to nebylo. Pod tímto dojmem, se nám
pak 75 Eur za hotelové apartmá ani nezdálo tolik. A měly jsme i koberec na
balkoně !
Výměna psích dětí proběhla v přátelské atmosféře provázená nadšenými
našimi výkřiky, jak je malá Mínna sladká a nadšením Finky, jak je
chlapeček veliký. že obsahem nadšení Finky byla hlavně velikost štěněte
jsme jen hádaly, neboť jsme mohly komunikovat jen rukama-nohama. Ani
němčina, ani angličtina a ani Jitčina ruština nepomohla – Finka
komunikovala jen a jen ve svém rodném jazyce. Což v konečném důsledku bylo
jedno, neboť jsme si skvěle rozuměly i beze slov.
V Rize jsme i navštívili mezinárodní výstavu a když jsem shlédla severské
psy, tak jsem pochopila nadšení nové majitelky klučíka nad jeho velikostí
– severští barzojové jsou drobní, jemní a chlupatí. S chlupatostí si náš
chov s jejich nezadá, ale námi přivezený pejsek ve věku adolescenta byl
větší, než největší dospělý vystavovaný barzoj. Zaujal na první pohled. A
protože jsem srdcem stále i u pudlíků, nelenila jsem a okoukla i severský
chov pudlů. A konstatovala jsem – náš český chov se v ničem nemusí stydět,
naši psi jsou srovnatelní s výkvětem Finska i pobaltských republik. Ale ta
jejich srst ! Ať děláme co děláme, tak nikdy nemůžeme dohonit vliv
chladnějšího klimatu na kondici srsti. Zvrhle jsem začala uvažovat o
návštěvách našich pudlíků doma v chladničce. I barzojové byli neskutečně
chlupatí. Což k již uvedenému chladnějšímu klimatu není žádný zázrak.
Odjížděly jsme spokojené, nadšené malou Mínnou a přesvědčené, že se do
přátelské Rigy zase vrátíme.
Autor Petra
Plisková + fota Jitka Šírová |